Zrcadlovka je mrtvá, ať žije král bez zrcátka

Můj první foťák byl v roce 2002 analogový Olympus Mju. Na svou dobu byl super v tom, že měl autofokus. Byl to malý kompakt, ale fotil parádně ostré fotky. V té době měly kompakty fixní ohniskovou vzdálenost, zaostřené na nekonečno a podle toho fotky vypadaly. Když mě focení víc chytnulo, tak jsem si pořídil za první vydělané peníze při studiu (díky Siemens Drásov) analogovou zrcadlovku Nikon F80 a dva objektivy, jeden široký a jeden teleobjektiv. Nebyla to žádná sláva, klasické seťáky. Ale přechod z kompaktu na fullframe zrcadlovku byl obrovský skok.

Nedal jsem na analog dopustit, měl jsem oblíbené kinofilmy Fuji a moc rád jsem fotil i na pozitivy (diáky). Fotky jsem pak promítal přes promítačku na zeď. Inspirací mi byl můj táta, který měl prastarý Zenit a dívat se na 40 let staré barevné diáky malého Mirečka od moře má obrovské kouzlo.

V té době se začaly postupně rozšiřovat digitální foťáky a já vedl neustále spory s Martinem Kozákem, zda již doba na přechod uzrála, nebo ne. On tehdy fotil na nějaký kompakt, tuším Olympus. Možná, kdybych tehdy přešel na digtál, tak by se moje pozdější kroky ubíraly jiným směrem, ale to je na jiný post. Já měl klasiku, vyfotil jsem 36 snímků na film, dal film ve fotoalbu vyvolat a naskakovat na CD a pak si fotky upravoval.

Mimochodem, když jsem fotil v horších světelných podmínkách, musel jsem vyměnit film. Klasicky jsem fotil na film o citlivosti ISO 100, při horších světelných podmínkách na ISO 400. Film jsem musel navinout zpět do cívky, pak vytahovákem vytáhnout konec, aby šel znovu namotat do foťáku. Musel jsem si napsat poslední vyfocené políčko a při navíjení na foťák navinout o jedno víc, pro jistotu. Tím jsem přišel každou výměnou ISO o jednu fotku z tak již dost omezeného počtu 36 snímků. Omezené zdroje dávaly každému snímku hodně velký punc exkluzivity. Toto kouzlo digitální svět kompletně zabil.

Ale vraťme se zpět k naskakovaným diákům a negativům. Přišlo mi CD s obrovskými fotkami, se kterýma se nedalo nic moc dělat (poslat emailem, někam vystavit), když je chtěl člověk někomu ukázat, byl to problém. Ale o tom se rozepíšu jindy… (modří už vědí) Potom nastala doba, kdy se digitální zrcadlovky vyrovnaly kinofilmu a začaly být dostupné. Můj další foťák byl Nikon D200 a za rok kvůli kvalitě chipu následoval Nikon D300, který mi, světe div se, vydržel až do loňského roku. Jak praví fotografické pravidlo, amatéři řeší tělo (foťák), poloprofíci sklo (objektiv) a profíci stavové hlavy (tam jsem nikdy nedospěl). Takže celé roky jsem kupoval lepší a lepší objektivy až jsem všechnu tu krásu jednoho dne za zlomek ceny prodal a kompletně přešel na bezzrcadlovku. Proč? Mým hlavním motorem pro změnu byla velikost + váha a také 4k video. Stará HD kamera (1080i proklaté prokládání ) taky dosluhovala a já hledal univerzální zařízení na fotky i videa.

Od začátku jsem byl Nikonista, ale Nikon stejně jako Canon zásadně zaspali dobu a nechali si ujet bezzrcadlovkový vlak a tak jsem se rozhodl pro Sony, etalon mezi kvalitními snímači a bezzrcadlovkami pro hračičky. Ještě jsem uvažoval o Fujifilm X100F. Nakonec jsem zvolil Sony a6400, což je APS-C bezzrcadlovka, kdybych šel do Full Frame, tak bych si s velikostí moc nepomohl, ale APS-C mi nevadí, jak Nikon D200 tak i D300 byly APS-C. Výběr těla byl jednoduchý, ale s objektivy to bylo horší. Chtěl jsem co nejmenší, tedy Sony 16mm f/2,8 SEL, ale obrazová kvalita byla na úrovni kompaktu, tudy cesta nevedla. Prostě fyziku neokecáš. Rozhodoval jsem se tedy mezi Sony 35 mm f/1,8 OSS a Zeiss Touit T* 32 mm f/1,8 E. Výsledek byl jasný, Zeiss je obrazově někde jinde. Má ale dvě nevýhody, nemá optickou stabilizaci a hlavně, šíleně pomalu ostří :-( Přesto jsem mu dal přednost, protože nádherně kreslí, malá malou hloubku ostrosti a bokeh jako malovaný.

Jako druhý objektiv, primárně pro video, jsem zvolil Sony 18-105mm f/4 G. Tam už bylo rozhodování mnohem jednodužší.

Na závěr se zamyslím nad tím, proč už bezzrcadlovka překonala zrcadlovky. Nejprve je nutné si uvědomit, proč mají zrcadlovky zrcátko. Hlavní důvod je v tém, že vidím co fotím. A protože je zrcátko velké jako chip/kinofilm, objektiv musí být dál a tím se vše zvětšuje. V dnešní době jsou displeje tak pokročilé a obraz tak rychlý, že dokonce předčí průhledový hledáček, takže není nutné volit konstrukční kompromisy. Displeje mají navíc výhodu v tom, že vidím přesnou expozici, vidím přesně obraz dopadající na chip. Foťák navíc může lépe měřit světelnost scény, rychleji a přesněji ostřit. Lépe se fotí v noci. Další výhodou jsou kompaktnější objektivy.

Napíšu ještě další příspěvek o tom, jak jsem spokojený s novou sestavou po roce používání, ale jen v krátkosti. Nejvíc se mi líbí nenápadnost nového stroje, prostě ho držím někde u pasu a přes vyklopený displej fotím. Je to mnohem příjemnější, než mít u oka velikánský foťák, lidé jsou uvolněnější a pak o to víc překvapeni, když jim pošlu fotky, co z tak malého krámu vyšlo. Místo velkého fotobatohu nosím malou brašnu, kde mám vše potřebné. Tělo, dvě skla a navíc battery pack.